CORONA REGNI BOHEMIAE

Nový pohled na Rakousko-Uhersko 6.část

« 1. ČÁST «
« 2. ČÁST «
« 3. ČÁST «
« 4. ČÁST «
« 5. ČÁST «
« 6. ČÁST »
FULL

OPUŠTĚNÝ ČERNO-ŽLUTÝ PRAPOR

Před dalším vývojem monarchie se nyní otevřel vějíř možností. Velkoněmecké hnutí usilovalo o vytvoření sjednoceného Německa zahrnujícího i ty rakouské země, které se po vídeňském kongresu staly členy Německého spolku, tj. včetně Čech a Moravy, takové řešení podporovala i uherská revoluce, spatřující v tom cestu k samostatnosti, Češi upřednostňovali ideu federalizace, jiní zase razili koncepci centrálně spravovaného státu. Rozhodující chvíle přišla na přelomu let 1848/49, kdy svobodně zvolený říšský sněm zpracovával budoucí rakouskou ústavu. Jeden z tehdy podaných návrhů mj. předpokládal federalizaci monarchie podle národnostního principu, což by pro Čechy znamenalo vytvoření českoslovanské skupiny složené z česky mluvící částí Čech a Moravy (Němcům se mělo dostat samostatného území) a Slovenska. Jednalo se o radikální řešení rozbíjející staré historické celky a zavádějící místo nich politické jednotky vytvořené na základě přirozeného práva. Jestliže se někdo při četbě této věty spravedlivě rozhořčil nad takovým rozbíjením historické jednoty českých zemí, které může připomínat mnichovský diktát, je dobré mu připomenout, že autorem tohoto návrhu nebyl nikdo jiný než největší český historik 19. století - František Palacký.

Vláda se bohužel po porážce revoluce rozhodla pro centralismus, a když ji válečné porážky na konci padesátých let přinutily ke změně vnitropolitického kursu, bylo na podstatné změny již pozdě, zformované národně politické ideologie se pevně postavily na půdu historického práva svých zemí a začínaly usilovat o jejich nacionalizaci. Zbývala tedy volba mezi federalizací na základě historicko-politických individualit - tak to formuloval maďarský politik baron Eötvös a za touto koncepcí stála i česká politika - centralizací a rakousko-uherským dualismem. Po prohrané válce s Pruskem (1866) se roku 1867 vládnoucí kruhy rozhodly pro dualismus, řešení v daném okamžiku nejvýhodnější a nejschůdnější, z dlouhodobého hlediska ale zničující. Nemaďarské národy uherské poloviny monarchie tím byly vystaveny skutečnému národnostnímu útlaku provázenému nepokrytou maďarizací. (Neblahé dědictví je dodnes patrné na vzájemných vztazích Slovenské a Maďarské republiky.)

V rakouské části říše (Předlitavsku) se žilo nepoměrně lépe, přesto ale ani zde nepanovala obecná spokojenost. Nacionálně smýšlející Němci se čím dále tím více orientovali na spojení s Německou říší, od roku 1871 sjednocenou pod pruským vedením, Češi sice netrpěli, ale cítili se odstrkováni, a zvláště nelibě nesli fakt, že se císař nenechal korunovat českým králem. Na přelomu 19. a 20. století se tak se stále větší intenzitou projevovalo zanedbání péče o vytvoření společné rakouské identity - sociální základna jejích nositelů se tak neustále tenčila. Obrazně řečeno: na českých budovách byly vyvěšovány vlajky červeno-bílé, na německých velkoněmecká trikolóra a starý císařský černo-žlutý prapor nakonec osaměle vlál jen na úředních budovách. Mocnářství drželo pohromadě už jen dědictvím staré dynastické loajality, ta se ale pozvolna zužovala a proměňovala v osobní vztah ke starému císaři.

PROFESIONÁLNÍ NÁRODOVCI

Okamžitě je ale třeba dodat, že až na nepatrné výjimky, které většina nebrala vážně, naši předkové neuvažovali o úplné státní samostatnosti. V tomto ohledu si skutečně vzali k srdci Františka Palackého, který roku 1848 hovořil o malých středoevropských národech ohrožovaných na západě velkoněmeckým nacionalismem a na východě ruskými expanzívními náladami. Českým ideálem byla autonomie ve federativním svazku habsburské monarchie, po jazykové stránce pak požadovali úplnou rovnoprávnost s němčinou. Přitom samozřejmě existovala možnost dalšího klidného vývoje a byli lidé, kteří si ji uvědomovali. Idea dvojjazyčnosti byla sice již dávno opuštěna, i nyní ale stačilo, aby Němci připustili omezenou českou autonomii a smířili se s tím, že jejich čeští krajané si vybudují své vlastní instituce. Češi by zase museli pochopit, že němčina je jazykem, v němž probíhá komunikace na nejvyšší úrovni, a že tedy kdo se chce uplatnit v centrálních orgánech, musí si tento jazyk bezpodmínečně osvojit. Analogie s podmínkou znalosti angličtiny v dnešní Evropě je tu nad slunce jasnější - dnes už se ale snad nikdo neobává, že by nám hrozila totální "poangličtění". Oba národní tábory však bohužel ovládala nesnášenlivá nacionální ideologie a ke kompromisům chyběla dobrá vůle. Místodržitel Thun se poctivě snažil o sjednání národnostního smíru, a když už se mu podařilo dostat zástupce obou znesvářených stran k jednacímu stolu, spustil ostrou palbu český i německý tisk. Profesionální národovci se zřejmě obávali, že by je úspěšné jazykové vyrovnání připravilo o práci, a dělali všechno, aby je zmařili. Slovní spojení "národní zájem" z jejich úst zaznívala stejně často, jako je nyní slýcháváme od současných euroskeptiků. Znovu a znovu je ale třeba opakovat, že Předlitavsko nebylo německým nacionálním státem - nedostatek skutečně "německého cítění" ostatně staré monarchii mezi válkami ostře vytýkali nacisté.

Spojení s monarchií se tak pro její národy stále více stávalo "manželstvím z rozumu" a státní záležitosti obyvatele zajímaly (kromě okamžiků nacionálního štvaní) pouze z hlediska jejich prospěchu. Šlo tedy o to, kolik dotací se podaří získat na školství, místní komunikace či na veřejné stavby. Ochota přinášet oběti ve prospěch celku byla mizivá. Nezodpovědnými žurnalisty šířená a širokými vrstvami ochotně přijímaná představa byla zhruba tato: Vídeň žije z našich daní, a omezit je na minimum je tedy vlasteneckým činem; na druhé straně ždímat z Vídně peníze na domácí potřeby je naprosto spravedlivé. Je jasné, že takový typ soužití mohl fungovat jenom ve specifické situaci druhé poloviny 19. století - v době dlouhého míru, ekonomické stability a díky zmíněné popularitě dlouho vládnoucího "stařičkého mocnáře". Roku 1914 přišel otřes, který rakouská společnost nezvládla, a deficit rakouského cítění vystoupil na povrch v plné síle. Němci ucítili příležitost ke spojení s vilémovskou říší a proměně Rakouska v německý stát, čímž nutně oslabovali válečné nadšení neněmeckých národů, a vše zpečetila roku 1916 smrt starého císaře. Manifest jeho nástupce Karla slibující federalizaci říše přišel již pozdě a rakouské národy se rozhodly jít vlastní cestou, aniž by tušily, co je na ní čeká.

KONEC NÁRODŮ NENASTANE

Je čas vrátit se k úvodní otázce srovnávající někdejší Rakousko a dnešní Evropskou unii. Každé srovnání kulhá, a zde bychom navíc srovnávali nesrovnatelné, nicméně jedno poučení lze vyvodit. Naši předkové v podstatě až do roku 1914 nepovažovali suverénní národní stát za samospasitelnou záruku národní existence; od počátku svých dějin žili v nadnárodních říších, v jejich rámci ovšem žárlivě a někdy i silou zbraní střežili svou autonomii. Vstup do Evropské unie by tedy pro nás neměl být traumatizujícím zážitkem a otevření schengenského prostoru lze chápat jako návrat do dob, kdy bylo možno nastoupit v Krakově do vlaku a odjet do Terstu, aniž by byl cestující obtěžován několikerou hraniční kontrolou.

Poučení plyne ovšem i pro EU: jestliže se unijní aktivity a jejich propagace omezí jen na ekonomické otázky výhodnosti dotací z evropských fondů a zanedbají problémy obecně sdílené evropské identity, stane se EU pouze jedním z mnoha politických, vojenských či hospodářských společenství, kterých dějiny poznaly množství a všechny nakonec sdílely společný osud s habsburskou říší - také ona přece byla užitečným celkem politickým i ekonomickým. Identitu ovšem nelze nařídit, ale je ji možno pěstovat, otupovat ostří nacionálních předsudků - na prvním místě je třeba pochopit, že národní státy nejsou vyvrcholením dějin a jejich zánik neznamená konec národů. Všestranný český vzestup v rámci monarchie je jasným dokladem tohoto "kacířského" tvrzení.

PhDr. Jiří Rak

« 1. ČÁST «
« 2. ČÁST «
« 3. ČÁST «
« 4. ČÁST «
« 5. ČÁST «
« 6. ČÁST »
FULL

převzato z:
» Jiří RAK, Mýtus o trpícím národě, reflex, 41/2008.
» Jiří RAK, Český voják, dobrý voják, reflex, 42/2008.
» Jiří RAK, Evropská čína a ráj byrokratů, reflex, 43/2008.
» Jiří RAK, Do Evropské unie s Rakouským dědictvím, reflex, 44/2008.


MONARCHIE U NÁS