CORONA REGNI BOHEMIAE

Nový pohled na Rakousko-Uhersko 5.část

« 1. ČÁST «
« 2. ČÁST «
« 3. ČÁST «
« 4. ČÁST «
« 5. ČÁST »
« 6. ČÁST »
FULL

NÁROD DVORNÍCH RADŮ

Za zvláštní upozornění stojí vzácná národnostní neutralita rakouské byrokracie, jejím komunikačním prostředkem sice byla němčina, rozhodně ale nepropadala nacionálnímu zbožštění jazyka. Uprostřed rozhádaných národů monarchie byla ve své době úředníkům jejich nestrannost vyčítána, Češi i Němci je svorně prohlašovali za zrádce národní věci, dnes bychom ale jejich přístup měli oceňovat spíše pozitivně. Mezi úřednickým stavem přežívala ještě do počátku světové války skutečně rakouská identita nepodléhající partikulárním nacionalismům, ale dbající o zájmy celku. Vedle armády a katolické hierarchie tak úřednictvo tvořilo jednu z posledních pásek udržujících monarchii pohromadě. Není jistě náhodou, že Rakušané byli posměšně označováni za "národ dvorních radů". Právě tato rakouská loajalita, pěstovaná až "do hořkého konce", byla zřejmě jedním ze zdrojů negativního obrazu císařského úředníka.

Étos státních úředníků přijímal za svůj i personál samosprávních úřadů, který na svých bedrech nesl velkou část modernizace celého Rakouska, a tedy i českých zemí. Do jejich agendy spadalo budování silnic a mostů, jež vytvořilo komunikační síť využívanou do dnešních dnů, péče o hygienické poměry významnou měrou přispěla ke zlepšení zdravotního stavu populace, umírněná regulace veřejných poměrů nebránila pokroku, ale zároveň zamezovala výstřelkům, které by mohly vyvolávat odpor. Zásluhou samosprávy a jejího úřednictva byla v neposlední řadě i dobrá úroveň českého školství. Souhrnně je možno konstatovat bez obalu, že obrovský pokrok, jehož české etnikum během 19. století dosáhlo na poli ekonomickém i kulturním, je mnohem více zásluhou opovrhovaných státních i zemských a samosprávních byrokratů než profesionálních politiků.

Mluvíme-li o rakouské byrokracii, jejím profesionálním i mravním étosu, není samozřejmě možné vynechat osobnost "prvního úředníka říše" - císaře Františka Josefa I. Po neúspěších na válečném poli roku 1859 si monarcha sice zachoval náklonnost k armádě, jeho obvyklým oděvem zůstávala uniforma, své Rakousko ale spravoval od psacího stolu. Císařova pracovní píle i preciznost se staly příslovečnými a stařičký mocnář byl do pozdního věku zářným vzorem svého úřednictva. Od brzkého rána se věnoval studiu a vyřizování písemností, jež chodily na jeho stůl, úřední akta za ním kurýři přiváželi i při jeho cestách a věnoval se jim během řídkých dnů odpočinku. Přesné dodržování pracovního režimu, náročnost vůči sobě i svému okolí byly zásady, které se šířily z panovníkovy vídeňské pracovny až po kanceláře okresních hejtmanství, a přiznejme si, že jejich znovuuvedení do dnešních dnů by rozhodně nebylo na škodu.

ÚCTYHODNÝ POKUS

"Vládla nám nejprve Vídeň, potom Berlín a Moskva a nyní bychom měli žít pod nadvládou Bruselu," tak by se dal ve stručnosti shrnout jeden druh argumentů proti postupující evropské integraci. Lidé, kteří je používají, operují s negativním stereotypem rakouské monarchie jako "žaláře národů", státu omezujícího práva svých obyvatel na národní sebeurčení. Na druhé straně syn posledního císaře podunajské říše, europoslanec Otto von Habsburg, hovořívá občas v jednoznačně pozitivním smyslu o říši svých předků jako o "Evropské unii v malém". Jak tomu tedy vlastně bylo? Je naše rakouská minulost varováním před aktivním pokračováním integračního procesu, nebo nám naopak může zapojení do tohoto procesu usnadňovat? Řekněme rovnou, že úplnou pravdu nemá ani jedna strana, ale reflexe dějin monarchie a příčin jejího rozpadu se nám v dnešní době může stát důležitým vodítkem.

Tyto úvahy začneme rovnou tím nejdůležitějším, národnostní otázkou. V západní Evropě se od konce středověku začínaly formovat moderní národní státy. Jejich přímým předchůdcem byly (ať už se nám to líbí, nebo nelíbí) absolutistické režimy, které omezovaly výsady šlechty a vytvářely centralizovanou státní správu. Součástí těchto procesů byla i likvidace regionálních specifik, která se podřizovala jednotnému zákonodárství, a to včetně dialektů, jež ustupovaly spisovné řeči společné pro celý stát (obyvatelstvo přece muselo rozumět panovníkovým nařízením); z toho důvodu také v těchto státech vznikaly akademie (zárodky dnešních Akademií věd), jejichž hlavním úkolem byla právě kodifikace spisovného jazyka. V násilných i v pokojných revolucích první poloviny 19. století pak byla královská svrchovanost jednoduše nahrazena svrchovaností národa, resp. jeho volených zástupců, a dokončena byla i politická správní a jazyková centralizace. Ve lpění na dialektech spatřovali moderní demokraté nebezpečné pozůstatky staré feudální roztříštěnosti a tvrdě je stíhali. Francouzští revolucionáři za užívání baskičtiny, provensálštiny a jiných starých jazyků dokonce nešťastníky neovládající spisovnou francouzštinu posílali rovnou pod gilotinu.

Uprostřed kontinentu ale byla situace komplikovanější. Habsburští vladaři by nepochybně také rádi podle západního vzoru přeměnili země pod svou vládou v jednotný stát, bránila jim v tom však především jejich hodnost císařů Svaté říše římské. Říše byla totiž říší jen podle jména, v praxi to byl konglomerát středních států až po trpasličí hrabství, samostatná říšská biskupství, opatství a svobodná města - ti všichni žárlivě lpěli na své nezávislosti. Volnější ruku měl panovník ve svých dědičných zemích, i zde ale bylo nutno nejprve zlomit stavovský odpor, jak se to podařilo v Čechách po bitvě na Bílé hoře a v Uhrách až na konci 17. století.

Přitom byla Vídeň neustále zaměstnávána válkami s osmanskou říší na jihu a na východě a na západě spletitými poměry v říši, takže k budování jednotného státu mohla přikročit až v polovině 18. století. V té době ale utvářející se elity jednotlivých etnik již nastupovaly cestu k vytváření moderních národů. "Francouzská cesta" vytváření národního státu tedy nebyla uprostřed Evropy možná a Habsburkové se museli orientovat na budování mnohonárodní monarchie. Takový úctyhodný pokus jsme asi schopni spravedlivě ocenit až dnes, po zážitku hrůz, které rozvášněný nacionalismus přinesl během 20. století.

Základní potíž nespočívala pouze v množství jazyků a dialektů, kterými hovořili císařovi poddaní, ale především v jejich rozdílné úrovni kulturní, ekonomické i obecně civilizační. Některá etnika na konci 18. století již skutečně stála (řečeno slovy Miroslava Hrocha) na prahu moderní národní existence, jiná tomu byla ještě na hony vzdálená. Některé národy se při svých emancipačních snahách mohly odvolávat na historické tradice své středověké státnosti, jiným to bylo odepřeno.

Situaci ještě komplikovala skutečnost, že ani země disponující takovou státoprávní tradicí (České království, resp. země Koruny české a Uhry) nebyly jazykově homogenní a vznikající národní hnutí se uvnitř jejich hranic vzájemně splétala a potírala, jejich intelektuální elity navíc ještě na sklonku 18. století hovořily latinsky, v Uhrách byla latina dokonce řečí úřední. Jazykově vyhraněný nebyl ani habsburský dvůr, u něhož se hovořilo italsky, francouzsky i španělsky. Jestliže tedy monarchie od poloviny 18. století zaváděla němčinu jako jazyk státní správy a velicí řeč v armádě, rozhodně to nelze interpretovat tak, že by se chtěla transformovat do podoby německého národního státu. Výše zmíněná akademie vytvářející spisovnou němčinu ve Vídni navzdory naléhání řady německých vzdělanců nikdy nevznikla, a dokonce ani panovníci až do nástupu Františka Josefa I. spisovný německý jazyk neovládali a běžně hovořili vídeňským dialektem.

Společnou říšskou identitu tedy bylo nutné vybudovat na jiných než nacionálních základech a v této chvíli se Habsburkové spolehli na starou dynastickou loajalitu a citové vazby poutající poddané k jejich císaři a králi "z Boží milosti". Z moderního pohledu vyhlíží takovýto přístup jako beznadějný anachronismus, je ale dobré si uvědomit, že se plně osvědčil v době revolučních a napoleonských válek, kdy se národy monarchie (až na výjimky) identifikovaly s válečným úsilím monarchie. Dvorní propagandisté tehdy formulovali teorii dobrého panovníka Františka, laskavého otce všech svých národů. Dejme pro ilustraci slovo několika dobovým dokumentům vzešlým z českého prostředí. "Hajme Františkova trůnu, / Uher, Němec, Čech," volala do boje jedna z mnoha tehdy vznikajících písní a v obdobném duchu jí sekundoval "Marš dobrých Čechů k boji" z pera známého vlasteneckého písmáka Františka Vaváka: "Buď živ, národe český, / a s námi jiné všecky / zemští noví vojáci, / Uhrové a Poláci, / Moravané, Slezáci, / Chorvaté a Slováci." Do třetice tentokrát v próze citát z politického letáku vyjadřující víru, že na obranu společné vlasti "sjednoceně povstane věrný Čech, udatný Tyrol, vznešený Uher a upřímný Rakušan". Dodejme, že také při vyhlášení Rakouského císařství roku 1804 dbala vláda na to, aby zdůraznila, že nový název není odvozen od země Rakouska, ale je třeba jej chápat dynasticky, ve smyslu zemí pod vládou rakouského domu, jak byl habsburský rod označován již od konce středověku, a že titul císaře rakouského tedy neznamená likvidaci privilegií a práv korunních zemí.

Představa dobrého a spravedlivého císaře celkem bez problému fungovala jako integrující činitel mocnářství i po skončení válek až do přílivu revoluční vlny na jaře roku 1848, kdy vyspělejší národy vystoupily se svými již nejen kulturními, ale i politickými požadavky.

PhDr. Jiří Rak

« 1. ČÁST «
« 2. ČÁST «
« 3. ČÁST «
« 4. ČÁST «
« 5. ČÁST »
« 6. ČÁST »
FULL

převzato z:
» Jiří RAK, Mýtus o trpícím národě, reflex, 41/2008.
» Jiří RAK, Český voják, dobrý voják, reflex, 42/2008.
» Jiří RAK, Evropská čína a ráj byrokratů, reflex, 43/2008.
» Jiří RAK, Do Evropské unie s Rakouským dědictvím, reflex, 44/2008.


MONARCHIE U NÁS