CORONA REGNI BOHEMIAE

Nový pohled na Rakousko-Uhersko 4.část

« 1. ČÁST «
« 2. ČÁST «
« 3. ČÁST «
« 4. ČÁST »
« 5. ČÁST »
« 6. ČÁST »
FULL

CÍSAŘ PASTÝŘEM NÁRODŮ

IUSTITIA REGNORUM FUNDAMENTA (Spravedlnost je základem vlády), bylo heslem císaře Františka, které je zvěčněno na bráně Hofburgu ve Vídni. Nechme pro teď stranou abstraktní pojem "spravedlnosti" a nahraďme jej jednoznačnějším termínem "zákon" a máme před sebou lapidární charakteristiku Rakouského císařství v posledním století jeho existence. A nad dodržováním zákonů platících pro všechny bděla císařská byrokracie.

Postava úředníka je často karikovanou figurkou symbolizující rakouskou monarchii - prý to byl tupý byrokrat řídící se pouze svými předpisy (čím asi jiným by se měl státní úředník řídit?) a bez špetky lidského citu, rajtující na úředním šimlu. V lidském ohledu to měl být opatrnický bázlivec, který se panicky obával samostatného rozhodování a neustále vymýšlel další a další odklady, od nebohých občanů vyžadoval pořád nová dobrozdání a potvrzení - jediným způsobem, jak se dožít příznivého rozhodnutí, bylo předání tučného úplatku: tak asi zhruba vypadá obecně sdílený obraz rakouského úřednictva. S podobnými soudy bychom ale měli být opatrnější a nepromítat do starých c. a k. časů své dnešní, negativní zkušenosti s úřady všeho druhu. Byla to totiž byrokracie, která má hlavní zásluhy na postupné modernizaci říše, zformování občanské společnosti a nepřímo tak na rozvoji českého národního hnutí.

Profesionalizace státní správy začala v podunajském soustátí zhruba kolem poloviny 18. století a ve svých počátcích znamenala jednoznačný pokrok. Do té doby byly politické i soudní úřady v rukou zemské šlechty, jež zcela přirozeně příliš nerozlišovala mezi zájmem svým, zájmem státním a zájmem svěřených obyvatel. Císařovna Marie Terezie oddělila justici od politické správy a začala úřady obsazovat vzdělanými byrokraty (také aristokratičtí úředníci museli absolvovat právnické vzdělání), jejichž plat i další kariérní postup závisely na panovníkovi. Byrokratizace se tak stala důležitým nástrojem při transformaci konglomerátu habsburských zemí do podoby jednotného moderního státu. Císařští úředníci dbali na dodržování zákonů a nařízení a nezanedbatelným způsobem tak přispívali k vytváření právní kultury, která je jedním z předpokladů fungování slušného státu. Doslova hlavní oporu své vlády pak z úřednictva učinil císař Josef II., jenž státní službu takřka sakralizoval. Své představy vtělil do dokumentu příznačně označovaného "pastýřský list" (jak jsou běžně nazývány okružní listy, jimiž katoličtí biskupové oslovují kněžstvo a věřící své diecéze). Rakouští úředníci se tak v přeneseném slova smyslu stávali kněžími "církve", jejímž "papežem" byl císař - a naopak církevní pastýři duší byli zapojováni do státní správy. Byrokratizace (a spolu s ní zákonnost) potom v dalších desetiletích postupně pronikala až na nejnižší stupeň správy, na soukromá panství a do měst. Profesionální byrokraté dbali na provádění osvícenských reforem, dohlíželi na sjednocení měr a vah a někdy se při tom dostávali do střetu s konzervativně naladěným obyvatelstvem - například při prosazování náboženské tolerance, kdy katolíci nechtěli dovolit evangelické pohřby na některých vesnických hřbitovech.

LESKLÁ BÍDA

Česká historiografie dlouho v rakouské byrokracii spatřovala nástroj násilného poněmčování a v druhé polovině 19. století skutečně patřil zápas o prosazení českého úřadování k jednomu z nejdůležitějších témat české politiky. Věc ale rozhodně nebyla tak jednoznačná. Je pravdou, že v druhé polovině byla zaváděna němčina jako úřední řeč mocnářství (žádná úřední řeč v Předlitavsku nebyla stanovena až do konce monarchie - pozn. red. CS-magazínu), v žádném případě to ale nelze považovat za součást nacionálně motivované germanizace, jako tomu bylo v době protektorátu. Jednotný úřední jazyk (neexistoval, úřadům bylo ponecháno na vůli v jakém jazyku se budou mezi sebou dorozumívat - pozn. red. CS-magazínu) byl především samozřejmou podmínkou sjednocení státní správy a kromě toho umožňoval jedinci během jeho kariéry střídání úředních postů po celém mocnářství, čímž získal znalosti, které mu posléze umožňovaly i obsazení míst nejvyšších. Reformní snahy o vytvoření unitárního státu ale měly v jazykové oblasti i další, v jistém slova smyslu opačný efekt. Jestliže totiž stát chtěl všechny své poddané podřídit jednotnému zákonodárství, musel se na ně logicky obracet v jejich jazyce. Úřední vyhlášky byly tedy vydávány i česky a to předpokládalo vytvoření moderní české právní i správní terminologie a vyvolávalo nutnost zavádět na právnické fakulty také české přednášky. Profesionalizací státní správy a uplatňováním jednotných zákonů ve všech oblastech života také prudce vzrostla poptávka po vzdělaných právnících a úřednících a tady se uvolňoval prostor pro vznikající českou inteligenci. Absolventi univerzit, kteří nacházeli uplatnění ve státních službách nebo v advokacii, pak na rozdíl od řemeslníků nebo zemědělců disponovali mnohem větším objemem volného času, jejž mnozí z nich zasvětili službě národní věci. Rakouská byrokracie tak vlastně z velké části (vedle církve) vytvářela materiální základnu českého národního obrození.

Vedle toho ovšem časté přesazování úředníků na různá místa mělo zamezit tomu, aby se byrokrat identifikoval se svým okolím a případně nadřazoval jeho zájmy zájmům státním. Výsledkem bylo vytvoření relativně samostatné byrokratické komunity, jež si vytvořila svou subkulturu včetně žebříčku hodnot. Úřednické rodiny počítané k honoraci se stýkaly mezi sebou a vlastně se vzájemně hlídaly, především si ale pěstovaly vlastní důstojnost. Sociální postavení úředníků bylo někdy výstižně označováno spojením "lesklá bída", přesto se tento stav těšil respektu veřejnosti a vdát dceru za "pána od ouřadu" bývalo považováno za známku přestupu do lepší společnosti. Samozřejmě že bez ohledu na výši platu by se své cti dbalý reprezentant císařského státu (a za toho se považoval i člověk stojící teprve na nejnižším stupni úřední hierarchie) nikdy nesnížil k přijetí úplatku. Stejně tak bylo nemyslitelné, že by rakouští byrokraté své požadavky vymáhali pod hrozbou stávky.

DEVADESÁT SEDM!

Zlatou dobou rakouské byrokracie, v níž také plně osvědčila své kvality, byla druhá polovina 19. století. V prvé řadě byl tehdy takřka k dokonalosti doveden systém rakouské politické správy. Trvalým výsledkem revoluce bylo zrušení poddanství, spolu s ním padla i nejnižší správní instance: dominium (panství), které dosud zůstávalo v rukou vrchností, a stát se až doposud spokojoval s dosazením úředníka, jenž bděl nad tím, aby rozhodnutí vrchnosti nebyla v rozporu s obecně platnými předpisy. Nyní tedy bylo nutno celou soustavu reorganizovat a po sérii experimentů vznikl na konci padesátých let systém sestávající z politických okresů (v čele s okresním hejtmanem), které v sobě zahrnovaly několik menších okresů soudních. Tato organizace prokázala úžasnou životaschopnost, přežila popřevratové blouznění o zavedení "slovanských žup", zachoval ji i protektorát a zanikla až po roce 1948, kdy bylo zavedeno zřízení krajské. Vraťme se ale ještě do posledního půlstoletí monarchie.

Po zavedení ústavnosti volení zástupci lidu v říšské radě trávili velkou část svého času obstrukcemi, hádkami a někdy i rvačkami (došlo dokonce i k souboji na pistole mezi poslancem a předsedou vlády), zákony byly díky tomu přijímány pomalu, zatímco vládní kabinety se rychle střídaly, a správu říše tedy vedla právě profesionální byrokracie. Především jí proto přísluší zásluha na hladkém chodu státní mašinérie. Politické strany tehdy ještě necítily potřebu odměňovat po volbách své stoupence teplými místečky ve státní správě ani je nedosazovaly do nejrůznějších dozorčích rad. Ministři se samozřejmě měnili podle výsledků voleb, ale personál ministerstev zůstával a tvořil kolektiv skutečných profesionálů. Beze spěchu, ale s jistotou řídila rakouská byrokracie rozsáhlou říši, uvolňovala pole pro podnikání, ale příliš do něho neintervenovala, úřady zasahovaly proti sociálním bouřím, pokud se zvrhly v rabování, ale nebránily postupné demokratizaci mocnářství, jež na počátku 20. století zavedlo všeobecné volební právo. Zvláště citlivé byly státní úřady vůči projevům antisemitismu, a pokud demonstrace hrozily přerůst v útoky na židovské podniky a domácnosti, nekompromisně proti nim nasazovaly vojenskou asistenci. Český nacionální tisk a v jeho stopách i mnoho historiků to ovšem vydávaly za cílenou snahu o potlačení českých národnostních požadavků.

Skutečný obdiv si rakouské úřednictvo zaslouží za svou výkonnost. Je třeba mít na paměti, že tehdejší úřad dlouho neměl k dispozici ani psací stroje nebo telefony, o počítačích a e-mailovém spojení ani nemluvě. Úřední akta se vyhotovovala ručně v krasopisném (tj. čitelném) provedení, vzájemný styk mezi úřady zajišťovala pouze pošta, po ulicích měst a chodbách úředních budov spisy přenášeli poslíčci nebo úřední sluhové a při tom všem bylo ve srovnání s technicky dokonale vybavenou současností personální vybavení rakouských úřadů více než skromné. Při pohledu na obří budovy ministerstev dnešní české minirepubliky působí počty personálu ministerstev rakouských neuvěřitelně. Na ukázku (podle údajů historičky Marie Mackové): na počátku 20. století vykazovalo ministerstvo vnitra (od ministra až po posledního podúředníka) 97 zaměstnanců, spravedlnosti 44, kultu a vyučování (dnešní školství a kultura) 81, financí 140, obchodu 100, železnic 87 a ministerstvo orby (dnešní zemědělství) 98.

PhDr. Jiří Rak

« 1. ČÁST «
« 2. ČÁST «
« 3. ČÁST «
« 4. ČÁST »
« 5. ČÁST »
« 6. ČÁST »
FULL

převzato z:
» Jiří RAK, Mýtus o trpícím národě, reflex, 41/2008.
» Jiří RAK, Český voják, dobrý voják, reflex, 42/2008.
» Jiří RAK, Evropská čína a ráj byrokratů, reflex, 43/2008.
» Jiří RAK, Do Evropské unie s Rakouským dědictvím, reflex, 44/2008.


MONARCHIE U NÁS