CORONA REGNI BOHEMIAE

Nový pohled na Rakousko-Uhersko 3.část

« 1. ČÁST «
« 2. ČÁST «
« 3. ČÁST »
« 4. ČÁST »
« 5. ČÁST »
« 6. ČÁST »
FULL

VZHŮRU, ČEŠI, POD PRAPORCE!

Problém spočívá v tom, že vítězství se ze středoevropské historické paměti takřka vytratila (případně si je přivlastnilo císařské Německo) a porážky potom ještě zdůraznila nepřátelská "černá legenda", zformovaná v posledních letech monarchie a po jejím rozpadu. Monarchie se v 16. století zrodila z potřeby obrany středoevropského prostoru před expanzí otomanské říše a v tomto dlouhém boji dosáhla habsburská vojska konečného úspěchu. Vítězství maršála Montecuccoliho u Sv. Gottharda (1664), triumf u Vídně roku 1683 a následující vítězná tažení prince Evžena Savojského byly samozřejmě v Čechách vnímány pozitivně - turecké nebezpečí bylo příliš reálné a záchrana země před nepřátelským vpádem nemohla vzbuzovat jiné než radostné pocity. O popularitě prince Evžena i dlouho po jeho smrti svědčí konečně i paradoxní fakt, že všeobecně známou melodii písně oslavující tohoto vojevůdce použili i čeští socialisté, kteří ji opatřili novým textem s refrénem "Vstanou noví bojovníci". Nadšení mezi českým obyvatelstvem vyvolala i bitva u Kolína, v níž roku 1757 porazil maršál Daun pruského krále Fridricha II., jehož vojska obléhala Prahu. Daunovo vítězství vnímala první generace českých obrozenců jednoznačně jako záchranu města i celého království. Jak pravila jedna z dobových písní - na přímluvu patronů českých "zachránil Bůh korun rakouských". Oblibu dalšího úspěšného habsburského vojevůdce z doby sedmileté války dodnes dosvědčuje písnička o generálu Laudonovi projíždějícím "v bílé čepici" vsí.

Smrtelnému nebezpečí pak byla monarchie vystavena znovu v době revolučních a napoleonských válek a české etnikum se tehdy plně postavilo na stranu svého císaře. Také tento konflikt bohužel v historickém povědomí figuruje jako přehlídka rakouských porážek, v jejímž středu září jméno Slavkov. Takřka zapomenuta je naopak bitva u Aspern, kde roku 1809 arcivévoda Karel jako první zpochybnil údajnou Napoleonovu neporazitelnost. Generalissimus císařských vojsk Karel (bratr císaře Františka) byl mezi Čechy populární již od konce 18. století, kdy se mu podařilo na Rýně zastavit postup francouzské armády a byl oslavován jako zachránce Čech, jeho obliba pak ještě vzrostla, když byl jmenován "generálním kapitánem Českého království". Čeští veršovci skládali na jeho počest básně a pochody (Marš každého Čecha ctného) a jeho jméno nesla i dobrovolnická česká legie; nábor probíhal pod heslem "Vzhůru, Češi, pod praporce, kníže Karel jest váš vůdce". V závěru napoleonské éry se Čechy staly nakrátko střediskem protifrancouzského boje. Praha byla zvolena místem, kde se měl sejít evropský mírový kongres, a když se jej Napoleon odmítl zúčastnit, zformovala se tu pod velením polního maršála Karla ze Schwarzenbergu Česká armáda. Ta porazila Francouze u Chlumce a Nakléřova nedaleko Ústí nad Labem a rakouské (i české) válečné nasazení pak vyvrcholilo v bitvě národů u Lipska a následujícím tažení do Paříže. Zde už Schwarzenberg velel celé spojenecké armádě a lví podíl na konečném vítězství měl i šéf jeho štábu, další český kavalír - Václav Radecký z Radče. Také Napoleonovu porážku chápali Češi jako své vítězství, jedna z básní, otištěná ve vlasteneckých novinách po brzké Schwarzenbergově smrti roku 1820, jej dokonce velebila jako národního hrdinu, který "vztyčil české korouhve nad Sekvanou". Po celé století pak čeští autoři vytrvale protestovali proti německé snaze strhnout vavříny vítězství na svou stranu. Když se roku 1913 v Lipsku ke stému vítězství bitvy konaly velkolepé oslavy a byl odhalován pomník, takřka všechen český tisk přinášel články zdůrazňující rakouské zásluhy na zlomení francouzské hegemonie a připomínající jak Schwarzenbergovu úlohu v závěru napoleonských válek, tak jeho český původ.

KDYŽ RADECKÝ NÁS VED

Bezkonkurenčně nejpopulárnějším českým vojákem v rakouské uniformě v 19. století byl samozřejmě polní maršál Radecký. Jeho postava již byla připomenuta v roli autora plánu lipské bitvy, maršálova hvězdná hodina ale měla přijít až mnohem později. Roku 1848 prošla Evropou řada revolucí, kterou uprostřed kontinentu provázela vlna bojovného nacionalismu. Na Apeninském poloostrově ale italské národní hnutí, jemuž se do čela postavilo Sardinské království, narazilo na skvěle připravenou Radeckého armádu, jež dokázala zvítězit, a udržela tak severní Itálii ve svazku habsburského mocnářství. Úspěšného velitele jako zachránce monarchie tenkrát obdivovali rakouští konzervativci, za něž promluvil básník Franz Grillparzer slavnou Ódou na Radeckého se slovy "V tvém táboře je Rakousko, my ostatní jsme jen jeho trosky" a Johann Strauss otec mu vzdal hold nesmrtelným Pochodem Radeckého, dodnes zaznívajícím z koncertních pódií; nejpopulárnějším uvedením této skladby ovšem stále zůstává závěr novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků.

Navzdory svému protirevolučnímu nasazení byl Radecký postavou oblíbenou i v národně českém prostředí. Příkladem výmluvnějším nade všechny je Povídka vysloužilcova z básnického cyklu Svatopluka Čecha Ve stínu lípy. Básník vnímaný jako mluvčí českého vzdoru tu nechává starého veterána se slzami v očích vzpomínat na krásné časy, "když otec Radecký nás k slávě ved´". Český voják se tu hlásí i ke svému podílu na tehdejším zastavení snah o italské sjednocení, když s hrdostí připomíná porážku Sardinců, která vedla k abdikaci krále Karla Alberta ("jen jedenkrát jsme brnkli v strůnu, již Karlo Alberto se kácel z trůnu"). Češi ve stejné době stáli pevně na půdě konstitučního Rakouského císařství, nešťastné svatodušní povstání sice proti sobě postavilo část pražského obyvatelstva a vojáky Windischgrätzovy armády, jeho význam ale nelze přehánět, rozhodně se nejednalo o střetnutí srovnatelné třeba s říjnovým povstáním ve Vídni, podle dostupných údajů počet obětí dosahoval pouze třiačtyřiceti. Zdá se také, že roztržka mezi vojskem a rodící se občanskou společností nebyla příliš hluboká; jedním ze způsobů, jak dát najevo nelibost nad postupem granátnických jednotek, bylo rozhodnutí pražských měšťanek, že nedovolí svým služkám a kuchařkám scházet se s granátníky. Windischgrätzovo tažení proti povstalé Vídni, boje Jelačićovy armády proti vzbouřeným Uhrům stejně jako rakouské obsazování Německa po porážce revoluce již česká veřejnost přijímala se sympatiemi.

ZA CÍSAŘE A JEHO RODINU

Symbolicky po Radeckého smrti roku 1858 jako by se sláva císařské armády začínala klonit ke svému konci. Další italská válka následujícího roku byla ztracena a potom přišla katastrofální porážka v bleskové válce s Pruskem roku 1866. Právě z této doby zřejmě pochází úvodem zmíněný soud o rakouské vojenské neschopnosti, vítězství na italském bojišti ve stejném roce bývá odbýváno pohrdavým poukazem na tehdy všeobecně přijímaný soud o operetním charakteru armády italské. Ještě roku 1878 vytrhla část císařského vojska do pole a pod vedením polního zbrojmistra Philippoviche obsadila Bosnu a Hercegovinu. Dodnes je možno v českých hospodách slyšet píseň o infanterii, která bojovala "za císaře pána a jeho rodinu". Pak už monarchie žila v míru až do roku 1914, kdy její armáda vyrazila do své poslední války. Při vší povinné úctě k legionářům je třeba konstatovat, že i zde většina českých vojáků splnila svou povinnost. Důkazem toho jsou třeba pomníčky stojící v českých městech a vesnicích, které nesou většinou pro jistotu neutrální nápis typu "Obětem světové války". Rozdělení na legionáře a ty ostatní by totiž jasně ukázalo, že větší část našich padlých položila životy ve službě monarchii.

Vztah k armádě ale nelze omezovat jen na válečná tažení, císařské vojsko bylo zvláště v 19. století součástí české každodennosti a po zavedení všeobecné branné povinnosti jeho řadami prošla většina mužské populace. Češí mladí mužové byli - soudě alespoň podle vzpomínek, případně podle populární literatury - na vojenskou službu hrdí, například odvedenec, jenž se na dovolenou vracel s poddůstojnickou hodností, požíval ve svém okolí značnou úctu. Dalším prvkem, který podstatnou měrou přispěl k oblibě vojska v očích veřejnosti, byly slavné rakouské plukovní hudby. Od první poloviny 19. století patřily jejich veřejné produkce neodmyslitelně k hudebnímu životu mocnářství.

Pokud tedy v současné době slýcháme občasné nářky nad českým "švejkováním" nebo nad špatným vztahem veřejnosti k armádě, měli bychom si uvědomit, že jejich zdrojem je až armáda samostatného Československa (po roce 1948 je ovšem nutné toto slovo dát do uvozovek), a nikoli vojsko někdejší monarchie. Vyškrtnutí rakouských vojenských tradic z oficiálního zájmu české vojenské historiografie se pak z tohoto hlediska jeví jako zcela nepochopitelné.

PhDr. Jiří Rak

« 1. ČÁST «
« 2. ČÁST «
« 3. ČÁST »
« 4. ČÁST »
« 5. ČÁST »
« 6. ČÁST »
FULL

převzato z:
» Jiří RAK, Mýtus o trpícím národě, reflex, 41/2008.
» Jiří RAK, Český voják, dobrý voják, reflex, 42/2008.
» Jiří RAK, Evropská čína a ráj byrokratů, reflex, 43/2008.
» Jiří RAK, Do Evropské unie s Rakouským dědictvím, reflex, 44/2008.


MONARCHIE U NÁS