CORONA REGNI BOHEMIAE

Nový pohled na Rakousko-Uhersko 2.část

PhDr. Jiří Rak · 2008 reflex

« 1. ČÁST »
« 2. ČÁST »
« 3. ČÁST »
« 4. ČÁST »
« 5. ČÁST »
« 6. ČÁST »
FULL

ZAŤATÁ PĚST V KAISEROCKU?

Původ dalšího faktoru, který u nás přispěl k negativnímu hodnocení rakouské minulosti, je skutečně paradoxní - pochází totiž z ideové dílny německého nacionalismu. Pro německé národovce Rakousko představovalo hlavní překážku německého sjednocení, a proto nešetřili epitety, jimiž je Evropě představovali jako zaostalou reakční mocnost a brzdu všeobecného pokroku. Proto proklínali kancléře Metternicha, který na vídeňském kongresu po napoleonských válkách zabránil vytvoření jednotného německého státu, a teutonští vlastenci se museli spokojit s Německým spolkem. Existence Rakouského císařství byla trnem v oku německé revoluční levici během roku 1848 a radikální velkoněmci nebyli spokojeni ani s "maloněmeckým řešením" (tj. vznikem německého státu pod vedením Pruska, ale bez rakouských území) této otázky po rakouské porážce roku 1866. S velkou částí jejich argumentů se potom setkáváme jak v českém popřevratovém tisku, tak v odborných pracích.

Jak již bylo řečeno, zásadní zlom přišel na podzim roku 1918, kdy došlo ke skutečné démonizaci staré monarchie. Ještě dlouho v meziválečném období nespatřovala československá politika největší nebezpečí v německém nacismu, ale v možnosti restaurace habsburské vlády. Tehdy také došlo k definitivnímu pokřivení pohledu na české 19. století, když v kontextu vykonstruované představy o neslučitelnosti českého vlastenectví a loajality k rakouskému státu byly prorakouské postoje vůdčích českých vlastenců prostě zamlčovány. V případě, že je prostě nebylo možno přejít mlčením, byly interpretovány jako chytrá přetvářka, zatajení skutečného smýšlení. Tak se zrodila pověstná "zaťatá rebelská pěst v kapse Kaiserocku"; smutné ale je, že zde koření i dnes tak oblíbené nářky nad údajnými i skutečnými nedostatky českého národního charakteru. Ideologové první republiky prostě raději z našich obrozenců udělali pokřivené osobnosti, než aby přiznali, že jejich pozitivní vztah k podunajské monarchii byl skutečně upřímný.

České nacionální stereotypy pak znovu ožily během nacistické okupace, včetně protirakouských resentimentů, a to bez ohledu na to, že nacionální socialismus habsburskou říši proklínal a katolické Rakousko ze srdce nenáviděl.

Na všechny tyto předchůdce navázal i komunistický režim po roce 1948. Je skutečně s podivem, jak česká veřejnost, která právě prožila teror nacistický a prožívala v padesátých letech stejně brutální útisk komunistický, byla schopna stále přijímat fráze o "rakouském útlaku". Srovnejme jen nucený pobyt Karla Havlíčka v Brixenu s politickými vězni bolševických lágrů nebo ještě lépe: vraťme se k úvodnímu citátu z Burianova filmu. Za větu, že "císař pán je vůl", hrozilo provinilci maximálně několikaměsíční vězení (většinou byl ale osvobozen, protože inkriminovaná tvrzení pronášel obvykle v opilosti) - představme si ale osud nešťastníka, který by se stejného výroku dopustil na adresu Klementa Gottwalda.

Tato v maximální stručnosti popsaná deformace historické paměti bohužel trvá ještě dnes, uvědomme si, že už jenom označení prvního, druhého a třetího odboje staví konstituční monarchii na stejnou úroveň s protektorátem a padesátými lety. Dosud se můžeme setkávat s floskulemi o potlačovaném národu a málokomu připadne podivné, že tento potlačovaný národ vysílal své poslance zvolené na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva do centrálního zastupitelského sboru. Bude proto možná vhodné se v několika příspěvcích na vybraných příkladech pokusit osvětlit skutečné vztahy českého etnika a rakouského státu.

MÝTUS O ŠVEJKOVÁNÍ

Charakter armády staré monarchie v očích české veřejnosti dlouho určoval Haškův Švejk a v oficiální rovině byla představována jako součást utlačovatelského aparátu zasahující bezohledně proti požadavkům národnostní i sociální spravedlnosti. V současné době sice zažíváme návrat slavných císařských a královských regimentů díky četným klubům vojenské historie, vidíme je mašírovat při nejrůznějších slavnostech v jednotlivých regionech, předvádět ukázky výcviku i rekonstrukce bojových akcí na historických bojištích, obávám se ale, že obraz Švejka jako typického představitele českého vojáka zůstává dosud živý.

Česká společnost prostě nedokázala přijmout Haškovu hrůznou metaforu tragického konce evropské civilizace 19. století a nebyla ani schopna pojmout první světovou válku jako nesmyslné vraždění apokalyptických rozměrů. Oficiální verze přijala za svou pokulhávající interpretaci T. G. Masaryka, podle něhož se jednalo o součást "světové revoluce", o boj moderních demokracií (včetně carského Ruska!) proti zastaralým teokraciím (včetně konstitučního Rakouska!); o destruktivní síle moderního nacionalismu "prezident Osvoboditel" nehovořil. Válka tak z českého pohledu dostala svůj smysl - vedla k rozbití habsburské monarchie a byla vítězně završena vznikem samostatného státu roku 1918. Hrdinou Velké války se tedy pro první republiku stal československý legionář a velká většina českých vojáků, která věrna přísaze bojovala (a umírala) v císařských uniformách, se proměnila v kolaboranty, v lepším případě ve "Švejky", kteří se snažili válkou prokličkovat. Vzpomínková literatura i beletrie šířily tklivé obrazy mladých mužů, kteří jen s nechutí rukují ke svým jednotkám a slibují blízkým, že při nejbližší příležitosti přeběhnou k nepříteli nebo že se pokusí celou válku "proflinkat".

Opět se zde setkáváme se známým problémem historického stereotypu Rakouska - negativní zkušenosti válečných let jsou zobecněny a vztahovány na dějiny monarchie jako celek. České národovectví, vnímající Rakousko jako protivníka, pochopitelně muselo zaujmout negativní vztah i k jeho ozbrojeným silám. Naše vojenská historiografie proto končila nešťastnou bitvou na Bílé hoře roku 1620, která byla v této optice "odčiněna" až ozbrojeným vystoupením legií - na Bílou horu tak navazoval až Zborov. Tři století dělící obě bitvy byla odbývána frázemi o českých vojácích v cizích službách krvácejících za zájmy nepřátelské dynastie. Do podoby velkých bojových střetů se naopak rozrostla selská povstání - rozehnání vzbouřeneckých houfů na Ovčím vrchu roku 1680 a u Chlumce nad Cidlinou v roce 1775. Je zajímavé, že tuto legendu, v meziválečné době účelově pěstovanou agrární stranou, po roce 1948 převzali komunisté, kteří ovšem "selský stav" nahradili blíže neurčeným "lidem". Zavedení jednotné velící řeči (v rakouském případě němčiny), bez níž nemůže fungovat žádná armáda, bylo v českém případě vnímáno jako nástroj uvědomělé germanizace. Stereotyp neschopného vojska tak byl ještě doplněn o detaily sadistických důstojníků, brutálně potlačujících každý projev českého cítění mužstva. Na počátku nového tisíciletí je snad ale již čas podívat se na dlouhou válečnou historii monarchie bez předsudků a položit si také otázku po skutečném vztahu českého etnika k císařské a královské branné moci a ke službě pod jejími prapory.

V prvé řadě ale musíme opustit zakořeněnou představu vzniklou z převážné části také až během čtyř válečných let, podle níž se habsburská ozbrojená moc vyznačovala totální neschopností a na bojištích kráčela od porážky k porážce. Pravda je samozřejmě taková, že stejně jako jinde vykazují dějiny císařské armády řadu úspěchů triumfů i katastrof.

PhDr. Jiří Rak

« 1. ČÁST »
« 2. ČÁST »
« 3. ČÁST »
« 4. ČÁST »
« 5. ČÁST »
« 6. ČÁST »
FULL

převzato z:
» Jiří RAK, Mýtus o trpícím národě, reflex, 41/2008.
» Jiří RAK, Český voják, dobrý voják, reflex, 42/2008.
» Jiří RAK, Evropská čína a ráj byrokratů, reflex, 43/2008.
» Jiří RAK, Do Evropské unie s Rakouským dědictvím, reflex, 44/2008.


MONARCHIE U NÁS