CORONA REGNI BOHEMIAE

Nový pohled na Rakousko-Uhersko

« 1. ČÁST »
« 2. ČÁST »
« 3. ČÁST »
« 4. ČÁST »
« 5. ČÁST »
« 6. ČÁST »
FULL

CÍSAŘ PÁN NEBYL VŮL

"A mně se chce něco říct, a já to řeknu, a císař pán je vůl," pronáší s nenapodobitelnou dikcí Vlasta Burian ve filmu Anton Špelec ostrostřelec. O stejných urážkách předposledního panovníka habsburské říše - císaře Františka Josefa I. - mluví postavy Haškova Švejka a dochovaly se i ve sbírkách starých anekdot z let první světové války. Ve veřejnosti tak postupně vznikl dojem, že se jednalo o většinové mínění české společnosti, že spílání císaři bylo atributem českého vlastenectví. Takové mínění bylo ještě posíleno smrští novinářských vulgarit, které se vynořily po 28. říjnu 1918.

Císař - ještě před několika lety opěvovaný "stařičký mocnář" - v nich byl představován jako senilní a slabomyslný stařík, případně krvežíznivá stvůra ženoucí národy do jatek světového konfliktu, a zásadně se změnil i pohled na celé Rakousko-Uhersko. Při listování tehdejšími novinami se nestačíme divit: kam se jen poděli všichni ti spořádaní a loajální občané, pečliví úředníci nebo vojáci hrdí na příslušnost ke svým starým a slavným regimentům? Takřka ze dne na noc se Češi změnili v národ revolucionářů, "stařičkého mocnáře" vyměnili za "tatíčka" Masaryka, v galerii slavných českých vojáků nahradil polního maršála Radeckého plukovník Švec a monarchie kdysi označovaná za naši "širší vlast" se stala "žalářem národů".

ČEŠI ODDANÍ PANOVNÍKOVI

Kritika rakouských poměrů byla během války do jisté míry pochopitelná. Po desetiletích klidného ústavního života byly náhle rozpuštěny zastupitelské sbory, do politické správy i do justice brutálně intervenovaly vojenské orgány a němečtí nacionalisté (nikoliv vláda, či dokonce císař) se netajili tím, že v případě vítězství centrálních mocností nemohou Češi počítat s takovou mírou svobodného národního života, jaké se těšili před osudnými výstřely v Sarajevu. Problém ovšem spočíval v tom, že válečná situace se promítla do celých staletí, po která české země žily pod habsburským žezlem. Nově vzniklá Československá republika potřebovala legitimizovat svou čerstvou samostatnost a pro argumenty sáhla do minulosti. Namísto jednoduchého přiznání, že se habsburská monarchie rozpadla v důsledku válečné porážky, konstruovala oficiální propaganda obraz dlouholetého českého boje proti rakouskému útlaku, zápasu, který byl vítězně zakončen právě 28. října 1918.

Na těchto stránkách nelze probírat podrobně celé české dějiny od roku 1526, kdy na český trůn usedl Ferdinand I., až po krátkou dobu vlády posledního habsburského (resp. habsbursko-lotrinského) panovníka Karla I. Následující eseje se zaměří pouze na "rakouskou" éru českých dějin v pravém slova smyslu, tj. vlastně na "dlouhé devatenácté století". Rakouské císařství bylo totiž vyhlášeno až roku 1804, do té doby tvořily Čechy, Morava a Slezsko (od poloviny 18. století již pouze jeho zbytek) součást habsburských dědičných zemí a spolu s nimi spadaly do velkého nadnárodního celku Svaté říše římské národa německého. Historický obraz doby mezi vznikem rakouského císařského státu a počátkem Velké války totiž podlehl v našem historickém vědomí ideologickým a nacionálním deformacím, jejichž stopy cítíme dodnes - vzpomeňme si jen například na diskuse kolem znovupostavení pomníku Václava Radeckého, v nichž jsou zcela anachronicky připomínáni i českoslovenští legionáři. České 19. století je většinou vnímáno jen jako doba "národního obrození", kdy původně hrstka českých vlastenců statečně čelila nepřízni rakouských úřadů a snažila se vybojovat českému národu jeho nezadatelná práva. Zapomínáme při tom, že to byla pravděpodobně jedna z nejúspěšnějších etap našeho národního vývoje, na jejímž konci zde stojí moderní evropský národ s kompletní společenskou strukturou, vlastními kulturními, vzdělávacími, ekonomickými i politickými institucemi. A to všechno bylo vybudováno v rámci rakouské (po roce 1867 rakousko-uherské) monarchie, v rámci jejích zákonných a ústavních svobod.

Půda k tomu byla připravena již v polovině 18. století, kdy císařovna Marie Terezie a potom zvláště její syn Josef II. svými reformními aktivitami zahájili modernizační procesy. Připomeňme jen ve zkratce: zavedení povinné školní docházky (v 19. století patřili Češi v evropském měřítku k národům s nejnižším procentem negramotnosti), zrušení nevolnictví, uzákonění náboženské tolerance, racionalizace a profesionalizace státní správy, sjednocování soudnictví a prosazování rovnosti před zákonem. Roku 1811 pak tyto tendence korunoval Všeobecný občanský zákoník, jeden z nejlepších v tehdejší Evropě. Čeští vlastenci si také byli příznivých podmínek, jež jim monarchie poskytovala, vědomi. První generace se v podstatě spontánně postavila na stranu protirevoluční obrany a čeští veršovci se aktivně zapojili do rakouské protifrancouzské propagandy. Právě tehdy byly v plné shodě s politickými a vojenskými cíli monarchie oživeny vzpomínky na husitskou minulost: Žižka a jeho boží bojovníci se měli stát vzorem pro Čechy, kteří nyní v císařských uniformách čelili revoluční Francii. Slavná Puchmajerova Óda na Jana Žižku z Trocnova tedy není v žádném případě výrazem autorových revolučních sympatií, podobných říkánek vycházelo na přelomu 18. a 19. století celé množství a často se tak dělo na náklady císařského a královského eráru. Stejně se tomu má také s kdysi tak vyzdvihovaným nadšeným přijetím Suvorovových armád v Čechách; slovanské cítění tu bylo sekundární a musíme přijmout holou skutečnost, že svému panovníkovi oddaní Češi jednoduše vítali spojenecká vojska táhnoucí proti společnému nepříteli.

BRIXENSKÝ HOTEL U SLONA

Žádnými rebelanty nebyla ani další vlastenecká pokolení, řada obrozenců se živila ve státních službách, další byli advokáti, faráři - prostě slušní a spořádaní lidé. První české časopisy jsou plné zpráv o slavnostních akademiích pořádaných ke cti a slávě císařské rodiny, významným vlastencům se dostávalo oficiálních uznání (např. udělení Leopoldova řádu Josefu Jungmannovi bylo chápáno jako pocta celému českému národnímu hnutí) a tak bychom mohli dlouho pokračovat. Revolučním letům 1848-1849 bude věnován samostatný příspěvek, zde stačí konstatovat, že naprostá většina českých politiků tehdy stála pevně na rakouské půdě a vysloužila si tím od německých revolucionářů (jmenujme zvláště pány Marxe a Engelse) nálepku zarytých reakcionářů. Zvláštní kapitolu tvoří diletantský pokus o státní převrat na jaře roku 1849 (tzv. májové spiknutí). Za účast na něm v procesu z roku 1851 padaly i rozsudky smrti, které ale byly okamžitě měněny na dlouholeté žaláře a ve skutečnosti se odsouzení dostali na svobodu ještě během padesátých let.

Situace se pak zásadně změnila v druhé polovině 19. století, kdy se Rakousko stalo konstituční monarchií a ústava z roku 1867 dokonce platila za jednu z nejliberálnějších na starém kontinentě. Císařská rodina i stát nadále podporovaly české vlastenecké podniky (markantním příkladem je Národní divadlo) a česká veřejnost na oplátku panovníka při jeho návštěvách v zemi vítala zřejmě vskutku spontánně. Svého úhlavního nepřítele tak vlastenecká společnost dlouho nespatřovala v rakouském státu, ale ve výbojném německém nacionalismu. Případným pochybovačům lze jen doporučit procházku staršími odděleními na hřbitovech českých měst a pozornou četbu náhrobních nápisů. Každá rodina, jejíž člen se dočkal od císaře pána vyznamenání či titulu, neopominula tuto skutečnost zvěčnit. Na pomníčcích se tak setkáváme s úctyhodnou řadou nositelů řádu Františka Josefa I., Železné koruny a dalších vyznamenání, s "Jeho Veličenstva skutečnými tajnými rady" a dalšími ctihodnými notábly. Je jasné, že kdyby byla odměna za věrnou službu císaři a říši považována českou společností za něco dehonestujícího, pozůstalí by si zřejmě takové připomínky rozmysleli.

Odkud se tedy vzaly pozdější odsudky říše? Svůj díl viny na tom nese radikalizující se česká politika a publicistika, která se velmi ráda uchylovala k frázím o "trpícím národu", který je vystaven neustálým útokům "sveřepých nepřátel". Sami politikové a novináři se s oblibou stylizovali do role statečných bojovníků, příp. mučedníků. Poslužme si ještě jedním příkladem z funebrální oblasti: při pohřbu Karla Sladkovského (1880) slavnostní řečník, kterým byl Grégr, zdůrazňoval nebožtíkovo utrpení (strávil šest let ve vězení za účast ve zmíněném májovém spiknutí). Pikantní je skutečnost, že jménem státu tehdy vzdával zesnulému poslední poctu účastí v pohřebním průvodu sám místodržitel Českého království. Pokud tedy česká společnost chtěla skutečného mučedníka, musela si jej vyrobit - to byl případ Karla Havlíčka Borovského. Aniž bych chtěl jakkoli omlouvat konfinování nepohodlného novináře bez soudního rozsudku, je jasné, že pobyt v brixenském hotelu U slona má ke skutečnému martyriu velmi daleko. Nutno je také zmínit způsob referování českého tisku o průběhu četných demonstrací, ať už šlo o úpravu jazykových předpisů, boj za prosazení všeobecného volebního práva apod. Policejní zásahy (někdy i s vojenskou asistencí) většinou český tisk popisoval jako brutální potlačení národní vůle ozbrojenou mocí. Pravdou však zůstává, že na těchto manifestacích se obvykle přiživovala lůza, využívající nastalého zmatku k rabování obchodů, a velmi často tu docházelo i k otevřeným projevům antisemitsky motivovaného násilí. Také pro české politiky, kteří většinou nebyli schopni reálně odhadnout síly a sklízeli neúspěch za neúspěchem, bylo jednodušší své nezdary omlouvat poukazem na nepřátelskou Vídeň. Nabubřelá rétorika národnostně vypjaté žurnalistiky a politických projevů se tak pomalu stávala stabilní součástí českého myšlenkového světa.

PhDr. Jiří Rak

« 1. ČÁST »
« 2. ČÁST »
« 3. ČÁST »
« 4. ČÁST »
« 5. ČÁST »
« 6. ČÁST »
FULL

převzato z:
» Jiří RAK, Mýtus o trpícím národě, reflex, 41/2008.
» Jiří RAK, Český voják, dobrý voják, reflex, 42/2008.
» Jiří RAK, Evropská čína a ráj byrokratů, reflex, 43/2008.
» Jiří RAK, Do Evropské unie s Rakouským dědictvím, reflex, 44/2008.


MONARCHIE U NÁS