CORONA REGNI BOHEMIAE

Osudný rok 1918

V roce 1918 došlo ke zhroucení říše, která ve střední Evropě existovala po celá staletí. Fungovala jako hráz proti osmanské expanzi a hrála významnou roli v mocensko-politických partiích evropských dějin. Jedna z posledních takovýchto významných partií byly Napoleonské války, v nichž stála Habsburská říše na straně vítězů a spoluutvářela poválečné uspořádání Evropy. Přesto se však tato velmoc s přispěním dohodových mocností (Anglie, Francie, Rusko a později i Itálie a USA) rozpadla a její rozpad byl (a stále je) vnímán jako oslaveníhodná událost. Byl ale rozpad "zpuchřelého mocnářství" opravdu tak nezbytný a nevyhnutelný? A bylo vůbec mocnářství tak zpuchřelé?

Podívejme se na to, proč byla později Rakouská monarchie kritizovaná, démonizovaná, odsuzovaná. Dostalo se jí hanlivé přezdívky "žalář národů", protože se jednalo o mnohonárodnostní stát, který se na sklonku své existence potýkal s otázkou postavení jednotlivých svých národů. Přesto je však pojem "žalář" značně přehnaný, postavení obyvatel mocnářství bylo poměrně svobodné a Rakousko-Uhersko mělo ve své době jednu z nejliberálnějších ústav v Evropě. Ostatně i sám Tomáš Garigue Masaryk prosazoval zachování mocnářství, byť samozřejmě s potřebou jeho vnitřního přeuspořádání. To až po vypuknutí války svůj postoj změnil. A byla to právě ona nešťastná válka, která národnostní vztahy uvnitř mocnářství vyhrotila a zároveň v důsledku válečného strádání v zázemí radikalizovala jednotlivé názorové proudy.

Exkurz do předválečné historie

Národnostní napětí uvnitř mocnářství samozřejmě existovalo. Nemálo tomu i přispěla porážka rakouské armády u Hradce Králové z roku 1866, po níž došlo k tzv. rakousko-uherskému vyrovnání, jehož výsledkem bylo roku 1867 dualistické řešení, faktická koexistence dvou států, které sdílely pouze osobu panovníka, ministerstvo války, financí a zahraničí. Ve všech ostatních záležitostech byly Předlitavsko (západní část mocnářství) i Zalitavsko (Uhry) samostatné, i s vlastními ústavami. Smutnou skutečností zůstává, že oficiální zalitavské stanovisko k národnostní otázce bylo, že tam žijí jenom Maďaři (a z toho plynoucí maďarizace Slováků). V Předlitavsku naopak byla uznána přítomnost všech národů, tedy Slovinců, Chorvatů, Italů, Čechů, Poláků a dalších, samozřejmě včetně rakouských Němců, kteří v Předlitavsku tvořili dominantní národ.

V důsledku prohry v Prusko-Rakouské válce ztratilo Rakousko vedoucí vliv v Německém spolku (volné sdružení států a svobodných měst kdysi tvořících napoleonskými válkami rozbitou Svatou říši římskou), z něhož se roku 1871 po válce s Francií stala Německá říše, jednotný německý stát, pod vládou pruských Hohenzollernů jako císařů. Ne všichni Němci však byli jeho součástí, protože zde právě bylo Rakousko. Existence Německé říše však začalo vyvolávat touhy mezi rakouskými Němci o připojení německých území Rakouska k Německu. A právě to bylo zásadní příčinou rozporu mezi německým a českým obyvatelstvem. Češi se cítili německým nacionalismem ohrožováni (Němci ostatně považovali Čechy za přirozenou součást německého panství), zatímco Němci se zase cítili ohrožováni českými snahami o lepší postavení svého národa v mocnářsví. Ve vládních kruzích se samozřejmě o žádné germanizaci Čech nebo připojování čehokoliv k Německu ani neuvažovalo. Pangermánské touhy byly naopak vládou sledovány s nevolí a prakticky na ně bylo možno pohlížet jako na protistátní.

Ačkoliv i mezi Slovany existovalo panslovanské smýšlení (obracející se k Rusku coby slovanské říši), nenabylo takové podoby, jako pangermánství. Částečně i díky několika povstáním v tzv. Kongresovém Polsku (část Polska, které po jeho trojím dělení bylo pod kontrolou ruských carů) s mnoha sty popravenými a mnoha tisíci deportovanými na Sibiř. Češi naopak spatřovali svoji budoucnost v Rakouské říši. To jediné, oč jim šlo a oč někdy i bouřlivě bojovali, bylo postavení jejich národa v ní.

Navzdory komplikovaným vztahům mezi Čechy a Němci v Čechách žijícími, probíhal úspěšně rozvoj české společnosti, která byla neopominutelnou součástí kulturního a hospodářského života mocnářství. Dokladem toho byla zemská výstava, proběhnuvší roku 1891 a dokládající rozvoj české společnosti a hospodářství za uplynulých sto let v souvislosti se stoletým výročím podobné výstavy z roku 1791. Národní obrození tedy rozhodně nebylo protistátní, protihabsburské a Vídni navzdory, ale naopak probíhalo s podporou centrální vlády. Zemská výstava byla připravována pod tzv. protektorstvím císaře Františka Josefa I., který výstavu navštívil a neskrýval se svým uznáním. Rovněž stojí za zmínku i stavba Národního divadla. Při slavnosti pokládání jeho základního kamene (1868) byl přítomen František Josef I. a přispěl na jeho výstavbu osobním příspěvkem (tedy ne ze státní pokladny, ačkoliv i z té bylo divadlo částečně financováno), částkou celkově ve výši 18'000 zlatých.

Jakkoliv se společensky a kulturně český národ v rámci mocnářství prosazoval úspěšně, na poli politickém tomu bylo spíše naopak a snahy o vyrovnanější postavení Čechů jako národa nedocházely naplnění. František Josef I. roku 1871 vyhlásil, že se nechá korunovat českým králem (kterýžto titul dosud užíval pouze titulárně bez korunovace) a v souvislosti s tím měl být přijat zákon na ochranu národnosti, znamenající naprostou rovnost českého a německého národa. Proti tomu se ovšem důrazně ohradili rakouští i čeští Němci, i Maďaři důrazně protestovali proti trialismem zavánějícím změnám a trvali na dualismu, ale i nově vzniklá Německá říše se proti tomuto záměru ohrazovala. V této situaci bohužel Františkovi Josefovi I. nezbylo než tento svůj záměr odvolat (což mimo jiné vedlo k demisi tehdejší vlády), čímž však Čechy nijak nepotěšil.

Rovněž další pokus uspořádat národnostní poměry dopadl neúspěchem. Roku 1890 se čeští politici z tzv. staročeské strany domluvili se zástupci českých Němců na upravení Čech na jazykově čistě německé, čistě české a na oboujazyčné oblasti, což by mohlo umenšit třecí plochy mezi oběma národy v Čechách žijícími. Z české strany však byl tento návrh podporován pouze staročechy, zatímco ostatní strany (z nichž nejvýraznější byli mladočeši) takové řešení odmítly, a tak i tento návrh, nerealizován, skončil neúspěchem a ponechal pangermánstvím živené třenice mezi Čechy a Němci nedořešené.

Za pozornost stojí i dobově jinak vcelku bezvýznamná poznámka o jednom konkrétním rakouském Němci, který právě takovýto pangermánský názorový pohled zastával. Vzhlížel k ryze Německé říši v sousedství, zatímco k mnohonárodnostní vlasti měl postoj spíše přezíravý. Když došlo k vyhlášení války Srbsku roku 1914, tak se odvodu do c.k. armády vyhýbal, dokonce byl kvůli tomu i hnán před soud. Z něj se ale vymluvil, že jej povolávací rozkaz nezastihl, protože se přestěhoval do Mnichova (ačkoliv tam se odstěhoval právě kvůli vyhnutí se vojenské službě), aby posléze dobrovolně, pln německého vlastenectví, vstoupil do armády Německé říše. Jmenoval se Adolf Hitler.

Evropa 1914

Osudy mocnářství za Světové války

Od zahájení války se držela Itálie, byť členem Trojspolku, stranou. Své mimoválečné postavení hájila tím, že dohoda Trojspolku hovořila o vojenské pomoci v případě napadení, ovšem v případě války mocnářství a Srbska zaútočilo Rakousko-Uhersko. Obě strany konfliktu, jak Dohoda tak Centrální mocnosti (Německá říše, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše), pak hráli o to, kdo přetáhne Itálii na svojí stranu. Což se nakonec podařilo dohodovým mocnostem sliby o získání rakouských území s italským obyvatelstvem.

Navíc se nedlouho po začátku války dostalo mocnářství do značně tíživé situace kvůli zásobování, které začalo váznout. Obchodní trasy byly přerušené a plíživě začal hrozit nedostatek. Ten jen o to více ztěžoval život obyvatelstvu v zemi, která byla ve válečném stavu.

Radikálně odmítavý postoj uherské strany k vnitřnímu přeuspořádání monarchie, stejně jako podmiňování spojenectví dualismem ze strany Německé říše (podporováno rakouskými Němci, jejichž pangermánské postoje se během války ještě více radikalizovaly), bylo v Rakousku-Uhersku přítomno až do konce války, kdy se Karel I. několikrát (neúspěšně) pokoušel vnitřní poměry upravit. Právě radikalizující se pangermánství napnulo vztahy Čechů s mocnářstvím až do krajnosti. Němci brali válku jako německou a byli přesvědčení že po jejím vítězném ukončení bude dominantní postavení německého národa stvrzeno a Češi (stejně jako i další národy Předlitavska) budou moci na nějakou rovnopránost zapomenout.

Právě to zpřetrhávalo vazby mezi panovníkem a jeho národy, rozbíjelo soudržnost státu a soudržnost jeho obyvatel. Obyvatel, kteří strádali válkou, ztrátami v rodině i nedostatkem. A toto bylo jednou z příčin, proč se vítězné mocnosti po válce zasadily o rozbití mocnářství, aby se národům dostalo zadostiučinění za příkoří, které se však nikdy předtím nekonalo. To jen válkou těžce zkoušené národy, čelící krom toho i za války radikalizovanému pangermánství, ztratily vůli setrvat v mnohonárodnostním dualistickém státu. Federalizace, kterou Karel I. na podzim 1918 vyhlásil, přišla pozdě a již nemohla zastavit rozjetý vlak, který byl válkou postrčený z prudkého kopce dějin. Poslední hřebík do rakve mocnářství však přesto přišel odjinud. A to paradoxně ze snah o vyjednání míru.

Karel I. se od svého nástupu na trůn pokoušel válku ukončit, vedl dokonce několik tajných jednání s diplomaty nepřátelských států, ovšem žádné z nich nebylo úspěšné. Za jejich selháním stojí neústupnost Itálie i Karla I. v otázce italských územních nároků, stejně jako neochota Francie a Anglie přimět Itálii ke kompromisu, protože pro ně mělo příměří s mocnářstvím na jižní frontě nízkou prioritu, když jejich vojska nejvíce krvácela na frontě západní s Německem. Jednání probíhala s pomocí švagrů Karla I., Sixta a Xaviera, kteří jako důstojníci Belgické armády bojovali na straně Dohody.

Podstatné na těchto jednání však je, že byla konána bez vědomí Německa (ačkoliv se při nich Karel I. vyjádřil souhlasně k francouzskému požadavku znovu připojení německého Alsaska-Lotrinska zpět k Francii) a jejich konání bylo i Dohodou podporováno ve snaze uvolnit Rakousko-Uhersko ze vztahu s Německem. Počítali s tím, že Německo bez jeho spojence snáze porazí. A počítali také s Rakousko-Uherskem do poválečného uspořádání Evropy. Chtěli jej jako protiváhu k Německu, stejně jako hráz proti Rusku. Ještě na jaře 1918, kdy bylo vydáno oněch pověstných 14 bodů presidenta Wilsona, coby americké podmínky k uzavření míru s centrálními mocnostmi, se hovořilo o autonomii národů mocnářství, nikoliv o jejich samostatných národních státech. Ještě na jaře 1918 počítaly i dohodové mocnosti s poválečnou existencí Rakouska-Uherska.

Celkově postavení Německa a Rakouska-Uherska v očích jejich nepřátel bylo odlišné. Za hlavního nepřítele, kterého je nutné porazit, bylo považováno Německo, nikoliv Rakousko-Uhersko. I proto ochotně přistoupili na tato tajná jednání ve snaze oslabit a rozbít spojenectví Rakouska-Uherska s Německem. Ostatně i vstup USA do války toto krásně ilustruje, Německu byla z jejich strany vyhlášena válka 6. dubna 1917, Rakousku-Uhersku však až 7. prosince.

Bohužel však jedním neobratným vystoupením rakousko-uherského ministra zahraničí Czernina a následnou vzájemnou korespondencí mezi ním a francouzským premiérem Clemencauem (jejíž obsah byl veřejným tajemstvím) vyšla existence tajných jednání otevřeně najevo. Tato tzv. Sixtova aféra (podle Sixta Bourbonsko-Parmského) znamenala pro Rakousko-Uhersko ohrožení ze strany vlastního spojence. Německo vždy vnímalo Rakousko-Uhersko jako toho slabšího partnera a nyní hrozilo, že dojde k přímému obsazení země a začlenění pod přímou kontrolu německého vojenského velení. Německo existenci mírových jednání pochopitelně vnímalo jako zradu, obzvláště i pro otázku Alsaska-Lotrinska. Karel I. byl těmito okolnostmi přinucen veřejně existenci jakýchkoliv jednání popřít a znovu potvrdit neochvějné spojenectví Rakouska-Uherska s Německou říší. Což ovšem v důsledku znamenalo ještě těsnější a bohužel i podřízenější vztah vůči Německu.

Tímto krokem sice ochránil svou zem před vojenskou intervencí z Německa, ale zdiskreditoval se tím jak v očích svého vlastního lidu, tak i v očích zahraničních diplomatů. Ti se vzdali naděje a snah na rozbití tohoto spojenectví, začali brát mocnářství jako pouhého vazala Německé říše a plány na Rakousko-Uherskou mocenskou protiváhu k Německu v poválečné Evropě byly smeteny ze stolu.

A tak Rakousko-Uhersko zaniklo. Vznikla Rakouská republika, která se původně chtěla připojit k Německu, ale dohodovými mocnostmi tomu bylo zabráněno (mimo jiné i díky intervenci Karla I. který se stavěl proti tomu), část rakouských území se stalo součástí Itálie, vzniklo Jugoslávské království, některé části Uherska byly připojeny k Rumunsku a Bulharsku, další část Uher se stala součástí Československa, Haličsko se stalo součástí nově vzniklé Polské republiky a zbytek Uherska se stal maďarským královstvím bez krále, v čele s regentem. Karel I. se sice pokusil znovu usednout na uherský trůn, úspěšně směřoval na Budapešť a cestou se k němu radostně i mnozí vojáci přidávali. Ale regent Horthy ve snaze udržet si moc proti němu vyslal vojáky, které záměrně mylně informoval, že jdou proti útočící armádě československé. Karel I. než aby se vrátil na trůn krvavou cestou ustoupil a už se o návrat na trůn v žádné ze svých bývalých zemí nepokusil, byť nikdy nepodepsal abdikaci.

Republika Československá

Tím se končí historie habsburského mocnářství. Rozbit byl ten žalář národů, který vlastně žalářem nebyl. To jen těžká válečná léta zamžila pohled na Rakousko-Uhersko. Na jeho místě vznikla řada národních států, v nichž se každému národu dostalo toho, po čem toužil. Realita ovšem jen málokdy odpovídá pohádkám. Obzvláště naše Československo zdědilo mnoho rakousko-uherských problémů, s kterými se muselo vypořádat. Což se bohužel moc nedařilo. A Československo v závěru své existence ztrácelo podporu svých někdejších spojenců, s jejichž pomocí vzniklo.

Součástí První republiky byly prakticky všechny národy, které byly součástí mocnářství. Žili zde Češi a Slováci (uměle spojeni v národ československý), Němci, Poláci, Maďaři, Rusíni,... z původní národnostní palety Rakouska-Uherska chyběli jen balkánské národy a Italové.

Popravdě nově vzniklý stát stihl během několika prvních let své existence čelit dvěma válečným konfliktům se svými sousedy. Zaprvé se bojovalo na jižním Slovensku proti Maďarsku, které si činilo na toto území nároky (mimo jiné i pro silnou maďarskou populaci na jižním Slovensku žijící), a pak se také vedla válka s Polskem o Těšínsko. Samotný Těšín je od těch dob z půlky městem českým a z půlky polským, rozdělené ve dví státní hranicí.

A aby toho nebylo málo, až do konce existence Československa platila duální legislativa. Čechy, Morava a Slezsko zdědily zákony předlitavské, zatímco Slovensko a Podkarpatská Rus zdědily zákony zalitavské. Až do osudné Mnichovské dohody se tuto legislativní dualitu nepodařilo vyřešit a zákony plně sjednotit.

Československu, svobodnému demokratickému modernímu státu, vzniklému na troskách rozvrácené zastaralé monarchie, žaláře to národů, se ale osudným stali Němci žijící v pohraničí. Ani zde vztahy nebyly ideální. V prvních dnech existence Německého Rakouska (jaký byl první oficiální název nově vzniklé rakouské republiky) byly jeho součástí i německé oblasti českého pohraničí. To až jako výsledek dalších poválečných vyjednávání vítězných mocností bylo toto území přiděleno Československu (a bylo jím také mimo jiné zabráněno připojení Rakouska k Německu).

Samotný národ československý vzniknul jako politický konstrukt, s kterým se Slováci nikdy zcela neztotožnili (byť odstředivé síly až do Mnichovského diktátu byly spíše v menšině) a díky kterému se z Čechoslováků stal dominantní národ. Bez tohoto opatření by sice Češi stále byli první, ale Slováci by byli až třetí. Navíc by se tak i zásadně změnily poměry mezi největší a druhou největší národnostní populací, což by mimo jiné i stavělo celou ideu Československa, vzniklého jako národní stát, do úplně jiného světla i v očích dohodových mocností. Ty by pak nemusely podpořit jeho vznik v té podobě, v jaké Československo nakonec vzniklo, chyběl-li by zde dominantní národ, který by si nárokoval svůj stát vzniklý z trosek mocnářství. Ale se silnou čechoslováckou dominancí bylo snazší uhájit stát v této jeho podobě, včetně historických hranic Čech bez ztráty pohraničí se silnou německou populací.

Meziválečná doba byla navíc poznamená rostoucími nacionalistickými tendencemi, které nakonec v Německu zcela zvítězily. Hospodářská krize, která umožnila radikálním a do té doby spíše menšinovým názorům se dostat na výsluní, zasáhla i naši republiku. Vztahy mezi národy v Československu sice nebyly nijak zvlášť vypjaté, ale zda byly idylické, je úplně jiná otázka. Hospodářská krize a prosazující se nacionalizace situaci jedině zhoršila. Po vítězství NSDAP v Německu a následné spolupráci s SdP v Sudetech se to celé zvrtlo v spirálu, která nemohla končit jinak než katastrofou. Henleinovci samozřejmě neustále stupňovali své požadavky a všemožně se snažili, aby jednání mezi nimi a centrální vládou nedocházely k žádným přijatelným kompromisům, žádným výsledkům. Což ale jen zhoršovalo obraz Československa v očích jeho vlastních spojenců, Francie a Británie.

A v sousedství také žádný spojenec nebyl. Vztahy s Polskem byly napjaté, vztahy s Maďarskem taktéž a až zhruba do poloviny třicátých let bylo právě Maďarsko vnímáno jako největší hrozba státu, než tato neblahá úloha přešla na Třetí říši. Spojenectví s Rakouskem samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Zde se hodí připomenout proslulý Benešův výrok "Raději Hitler než Habsburg" v reakci na snahy Otty Habsburského o spojenectví zemí bývalého mocnářství proti nacismu. Jakkoliv není jisté, zda je tento citát autentický, ilustruje dobové smýšlení. Dnes si samozřejmě můžeme říkat, jak mohli udělat takovéhle chyby, jak to mohli nevidět, proč se Polsko s Československem nemohli domluvit na společné obraně. Po bitvě je ovšem generálem každý.

Když nakonec došlo k podepsání osudné Mnichovské dohody, Československo ztratilo nemalou část svého území. České pohraničí zabrali Němci, část Slezska obsadili Poláci a jižní Slovensko obsadili Maďaři. To, co zbylo, již ani zdaleka nebylo tak jednotné, jako předtím, ale začaly se prosazovat Slovenské odstředivé tendence a namísto jednotného státu byla vytvořena autonomie, která v březnu následujícího roku, při zřizování Protektorátu, vyvrcholila vyhlášením slovenské nezávislosti.

Omyl s číslem 1918

Zatracované mocnářství bylo rozklíženo a rozdrobeno, ale stát, který na jeho troskách vznikl, jehož osamostatnění dodnes oslavujeme jako velkou, významnou a náš národ osvobozující přelomovou událost, zanikl z úplně stejných důvodů, na základě úplně stejných problémů, díky kterým se mu povedlo dvacet let předtím se osamostatnit.

A proč je to omyl? Zanikl velký stát, který mohl tvořit mocenskou protiváhu. Což ostatně až do konce jara 1918 bylo i součástí představ poválečné Evropy dohodových mocností. Jako takový by snáz odolával sousednímu nacistickému režimu. Anschlus malého Rakouska je něco jiného, než obsazení podstatně většího celku. Anschlus byl navíc ospravedlněn tím, že šlo o spojení dvou států jednoho národa, což je něco, co by v případě mocnářství nefungovalo. Jako velký stát by se také mohlo mocnářství podstatně úspěšněji bránit případným pokusům o odtržení jakýchkoliv svých částí k Třetí říši a i ostatní státy by v případě mocnosti nespěchali tolik s ústupky, jako je byli ochotni dělat v případě podstatně menšího Československa.

Samozřejmě úplně jinou otázkou je, jak by se mocnářství dokázalo vypořádat s rostoucím nacionalismem ve svém vlastním nitru. Byla-li by však zachována monarchie, byl by zde přítomen onen jednotící prvek celého soustátí, osoba panovníka, dynastická loajalita. Ale to jsme již na půdě spekulací a do nich se pouštět, to je výprava na tenký led.

Co říci závěrem? Nejlépe to asi zakončit slovy Winstona Churchilla: "Kdyby si Spojenci u mírového stolu ve Versailles nepředstavovali, že odstranění starodávných dynastií je ukázkou pokroku, a kdyby umožnili, aby se Hohenzollern, Wittelsbach a Habsburg vrátili se na své trůny, nebyl by tu žádný Hitler."

Miroslav ¨Diel¨ Hloušek

použité zdroje:
» Jean SÉVILLIA, Poslední císař - Karel Rakouský, Plzeň 2010.
» Petr PROKŠ, Habsburkové & velká válka, Praha 2011.
» Jiří PERNES, Pod habsburským orlem - České země a Rakousko-Uhersko na přelomu 19. a 20. století, Praha 2001.


MONARCHIE U NÁS